Na počátku rozvoje VTI stála v popředí především praxe, i když nelze říci, že by ji nové poznatky a výzkumy v oblastech komunikace a vývojové psychologie neovlivnily hned při jejím zrodu. Byly to především četné výzkumy interakce matka – dítě prof. Colwyna Trevarthena v Edinburgu a manželů Papouškových v Mnichově, které poskytly základní teoretickou výbavu pro metodu VTI (VHT/VIG). Tito badatelé poukázali na připravenost a vrozené motivy dítěte vstupovat jako aktivní účastníci do interakce s důležitou osobou – zprvu rodičem nebo jiným stálým pečovatelem, a na jedinečnou důležitost odpovědí (responzí) na iniciativy dítěte, především však pozitivních odpovědí. Při analýzách videozáznamů interakcí rodič
– dítě objevovali důležitost takových prvků interakce, jako jsou oční kontakt, úsměv, přitakání, opakování zvuků, ujišťování o přijetí signálů dítěte, pojmenování apod. Zastoupení a četnost těchto prvků v interakci s kojencem vede k navázání a udržení úspěšného kontaktu, matka a dítě jsou naladěni jeden na druhého, zvyšuje se radost ze vzájemné interakce. Pokud matka a dítě nejsou naladěni, dítě snadno zúskostní, rozvíjejí se negativní vzorce chování, které vedou ke zvýšené nespokojenosti obou partnerů komunikace, k více negativním vzorcům komunikace.
 Trevarthen na základě analýzy stovek videozáznamů interakce matka – dítě
rozvinul a o nové a zásadní poznatky obohatil teorii intersubjektivity (viz
 http://attachment.edu.ar/intersubjectivity.html
), která měla pro pozdější vývoj VTI klíčový význam. Intersubjektivitu Trevarthen charakterizuje jako „spojení a propojení dvou a více subjektů, které jsou aktivní v přenosu porozumění, dorozumívání se mezi sebou.“ Podobně manželé Papouškovi v Mnichově vypracovali teorii intuitivního rodičovství, která je dnes obrovským pomocníkem praktikům při sledování četných poruch interakce v raném věku dítěte a následné pomoci rodičům.
Metoda VTI však není založena na jediném nebo určujícím teoretickém základě. Vychází spíše z eklektické palety odborných disciplín a teoretických přístupů a při každém rozšíření
integruje nové zdroje (např. konstruktivistický přístup v České republice).
Je také důležité od sebe odlišovat teoretické zdroje pro jednotlivé součásti metody VTI – jiné zdroje budeme využívat pro interakční analýzu nahrávky (výzkumy interakce matka – dítě, výzkumy neverbální a verbální komunikace, vývojové teorie, teorie vazby apod.), jiné pro vedení rozhovoru (zde má velký vliv zaměření a teoretická východiska samotného pracovníka) a jiné pro samotnou práci s videem (videofeedback, sebemodelování apod.).
Pro velmi obecnou představu o teoretických základech metody VTI nabízíme model „teoretických pilířů“, který vypracovali Schepers, Königová (2000), a který může poskytnout čtenáři základní přehled o teoretických zdrojích. Zájemce o podrobnější informace odkazujeme především na naši
doporučenou literaturu
|
s laskavou podporou pana Jana Klepala, BONICOM, s. r. o.
